yamaPo necelém roce bylo na čase se opět podívat do Tater. Po poslední a vlastně první návštěvě mě tolik uchvátili, že déle už čekat nešlo. V plánu jsem měl Rysy, protože bych měl během 3 měsíců zdolanou další nejvyšší horu ve třech zemích. Ale protože jsem nechtěl jet sám, musel jsem někoho sehnat.
To se mi taky povedlo záhy, nebylo potřeba moc přemlouvání. Filip souhlasil hned, doma vyjednal a domluvili jsme se na třech dnech. První den cesta na Slovensko, druhý den Rysy a třetí den domů.
Na cestu na Slovensko jsme vyrazili po práci v pátek. Spát jsme plánovali blízko Štrbského plesa, ale z předběžného průzkumu jsem zjistil že je buď vše obsazený, nebo nesmyslně drahý. Vyřešíme po cestě…
Já jsem řídil a Filip hledal. Nakonec jsme našli poblíž plesa penzion, kam jsme volali a i se smířili s ne úplně nízkou cenou, no co, je to jedno, za hory se platí a na Slovensku zvlášť. Ale cesta je daleká a já jsem už nemohl. Kolem desátý jsem už na cestu skoro neviděl a museli jsme vymyslet alternativu. Já bych klidně spal i v autě, no nakonec se nám podařilo najít kemp u Liptovské Mary, kam jsme přijeli dost pozdě. Dali jsem si dvě piva a šli spát.
Ráno jsme vyrazili na Štrpské pleso, stan jsme nechali rozložený v kempu, však se tam večer zase vrátíme. Od Štrpského jsme šli cestou na Popradské pleso a dál směrem na chatu pod Rysy. U cesty nad Popradským je malý dřevěný domeček, ve kterém je proviant, který je možné na chatu pod Rysy donést a vysloužit si tak čaj zdarma. Já jsem vzal taško/batoh s balíkem 1,5 litrových vod. Po pár krocích se ale taška roztrhla a já jsem jí i s vodou vrátil do domečku. Už tam byla jen taška přes rameno a s tou se mi vláčet nechtělo. Nakonec jsem byl rád, že mě osud donutil náklad vrátit. 🙂
Povídáme, fotíme, míjíme spousty turistů. Asi to bude i tím, že Rysy jsou nejvyšší hora Polska, a zároveň z vyšších Slovenských vrcholů. Procházíme kolem velkého Žabieho plesa, kde se zastavujeme na focení. Je nádherné počasí, přes vrcholky hor se valí oblaka a svítí sluníčko. Užíváme si každou chvilku a stoupáme dál.
Kus nad plesem si všimneme fronty před exponovanou částí, kde je potřeba vylézt žebřík a chvíli lézt po ocelových lanech. „Fronta jak na Everest“ říkám. Taky to tak vypadá, připomnělo mi to fotografii co kolovala na internetu a bylo na ní zachyceno sto lidí ve frontě na vrchol nejvyšší hory. Trochu nás přechází úsměv, šnečím posunováním jsme strávili 45 minut. Naštěstí se nad žebříkovým úsekem lid opět rozdrobí a můžeme v klidu pokračovat dál k chatě pod Rysy. Těsně pod ní procházíme bránou a vidíme himalájské horské himalájské praporky. Nebo tak alespoň vypadají. Po průchodu branou se ukazuje chata, kde si zajdeme na pivo.
Já jsem nucen jít na malou potřebu (cestou není vůbec kde, davy turistů a není se kam schovat). Záchod je tam jeden. Kadibudka. A opět fronta. Stál jsem tam 30 minut! Já jsem jako velbloud, takže nemám problém chvíli s potřebou vydržet, ale ve frontě za mnou stála malá holčička, která vypadala že má na krajíčku, alespoň podle toho, jak stále poskakovala a vypadala dost nervozně. Vydržela. O pár míst přede mnou stála pěkná Slovenka, bylo tedy alespoň čím se zabavit. 🙂
Když jsem se konečně dostal na řadu, kadibudka mne uchvátila. Strana naproti místu k sezení byla celá z plexiskla a byl z ní úžasný výhled do údolí, směrem na Žabie pleso. Jako královský trůn s nejkrásnějším výhledem který si lze na onom místě představit. Kdyby za mnou nebyla fronta dalších 20 lidí, pohodlně bych se usadil a …
Když jsem se vrátil k Filipovi, pivo už nemělo ani památku po pěně, já jsem ho promrzlý čekáním rychle vypil a šlo se na vrchol.
Hned nad chatou je velká červená cedule, která zakazuje jít v dámských botách na podpatku. Věřím že smysl má, dnes je totiž všechno možné a na horách obzvláště. V údolí jsou vidět zbytky sněhu, kde se skupinky turistů fotí.
Následující úsek je krásný a náročnější, lezení po kamenech, šotolině a davy turistů. Jdeme nekompromisně až na vrchol, kde si užíváme výhledy na všechny strany. Jsou vidět nádherná plesa a atmosféru kazí jen ostatní turisté, kterých je víc než dost. Obcházíme vrchol, když vidíme holku, která natahuje do breku. „Copak se děje“, ptá se jí Filip. „No, když já nevím jak se odtud dostat“ „Pojď, dej nám ruku a mi ti pomůžeme“. Pomohli jsme jí přelézt přes skálu na místo kde byla cesta, podívali jsme se na sebe s úsměvem a šli dolů.
Já jsem fotil velkou sérii fotek, mraky z jedné strany skály dokonale dotvářeli atmosféru majestátnosti hor. Filip nechápavě popichoval „Co to sakra pořád fotíš?!“ „Uvidíš, tohle je přeci nádherný“. Když jsem mu po pár dnech fotky poslal, dal mi za pravdu, byla by škoda ten okamžik nezachytit.
Opět před exponovaným místem byl zástup lidí, ale tentokrát jsem měl pocit, že se posouvá rychleji než cestou nahoru. Možná to bylo tím, že jsme stáli se slečnou od záchodu s výhledem do údolí, se kterou jsme se dali do řeči. Já tedy moc náladu na konverzaci neměl a ona také ne, ale Filip se odradit nenechal a zjistil vše co šlo. Jmenuje se Žanka, kde bydlí, co dělá, jak se dostala k tomu, že leze po horách, že tam je s rodinou a že jde výzvu Doby Tatry.
Pod žebříkem nasadila takové tempo, že jsme jí už cestou dolů nedohnali, i když jsme se sebe víc snažili. To že si nechtěla povídat bylo už v tu chvíli evidentní.
K autu jsme dorazili před setměním a jeli zpět do kempu u Mary. Cestou to Filipovi nedalo a začal hledat podle získaných indicií na internetu, abychom na Žanku sehnali kontakt. „Hele čum, mám jí!“ směje se vedle mě, zatím co řídím. Ach ty sociální sítě. Nakonec jsme jí kontaktovali a já už jsem s ní od té doby podnikl další horské dobrodružství, kde jsme si už povídali o dost víc – hory prostě sbližují. Tedy díky kámo!
Po příjezdu do kempu jsme šli na oslavu zdolání vrcholu na pár piv a spát. Druhý den 5 hodinová cesta domů.
Vysoké Tatry jsou nádhera, nejmenší z velehor. Ale příště už né na otočku. Minimálně na dva dny!
Never stop exploring
