yamaNápad na výlet začal jak jinak, než v hospodě. Po pár pivech jsem slíbil výstup na Triglav, kam jsem se chtěl podívat už před dvěma lety, kdy jsme s kamarády lyžovali na Krvavci a na vrcholek Triglavu v dáli mě upozorňoval slovinský lyžař, se kterým jsem jel na sedačce. Slíbil jsem, že jej naplánuji jako trénink na Kilimanžáro, kam zbytek skupiny má v plánu jít. Druhý den jsem si na slib jen matně vzpomínal, ale nakonec, co by ne.
Naplánovali jsme si 4 dny na Triglav. První den cesta na Slovinsko, druhý den cesta na chatu Planika, kde přespíme a brzy ráno vylezeme na vrchol. Ta je nějakých 460 výškových metrů pod ním.
Na Slovinsko nás nakonec jelo 6, já, David, Jirka, Honza, Láďa a poslední člen kterého jsem nabral dodatečně Petr. Všichni jsme vyráželi z Karlových Varů Mercedesem Viano. Ideální na cestování – dostatek pohodlí a ve více lidech se dá pohodlně střídat tak, že nás cesta ani neunavila.
Ubytování jsme měli ve městě Jesenice, což je asi hodinu autem na vstupní bod, odkud jsme chtěli na Triglav jít – údolí Krma.
Druhý den ráno jsme se sbalili a vyrazili. Pro mne to znamenalo čekání na ostatní (nesnídám, nepřipravuji si svačiny a vůbec jsem vždy rychle připraven), na což jsem ale zvyklý a tak jsem to s jemným skřípěním zubů přečkal. Při příjezdu na výchozí bod naší tůry začalo lehce pršet. Předpověď vůbec nevypadala nadějně, nicméně odhodlání (alespoň moje) bylo velké a my jsme se radostně vyfotili před autem v plné polní a vyrazili na cestu. Na cestu, která až na vrchol má převýšení 2000m.
Hned po cca půl hodině jsme začali zjišťovat, kdo na tom jak je. Nikdy předtím (kromě Petra) jsme společně nikam nešli, ale povědomí o skupině jsem měl a proto jsem se nebál s nimi do treku jít. David běhá maraton, trénuje pravidelně a má dlouhý nohy. Láďa je to samé, jen má nohy o něco kratší. Jirka jezdí na kole a už od pohledu je to chrt. Petra znám, sice od začátku vypadá, že už nemůže (a možná to tak i cítí) ale zatím vše došel. Jen co se týče vybavení je dost nespolehlivý a nepřipravený. No nakonec jsem zjistil že si stále nepořídil pořádné boty a šel v nízkých Garmont jako na Etnu – a taky to bylo naposledy, co jsem s ním takhle někam šel. Honza si libuje v doutnících, ale kompenzuje to dlouhými procházkami – tedy na rozdíl od nás všech chodí. A já, já se na horách cítím tak nějak méně unavený, než kdekoli jinde.
Skupinka se začala dělit. V čele šel Jirka, kterého jsme dokonce ztratili z dohledu. Pak David a Láďa, ke konci já, Petr a Honza. Častokrát jsme zastavovali, Honza zjistil, že má moc těžký batoh (každý jsme měli 2x 1,5l vody, spacák, feratový set + něco na převlečení). Stavěli jsme taky na malé i velké potřeby, které jsme ráno nestihli :).
Když jsme došli na pomezí mezi lesem a klečí už pršelo hodně. Slyšeli jsme hromy z kopcú nad námi a slejvák by se dal přirovnat dešti v deštném pralese. Já jsem byl stále odhodlaný jít dál. Sem tam kolem nás někdo prošel vzhůru, ale víc lidí se vracelo dolů. Nakonec se vrátil i Jirka se slovy, že rozhodně nahoru nejde. Dostal se na planinu nad námi, kde dostal informaci od vracejících se, že nemá smysl dál chodit, je to nebezpečné a vystavíme se na planině bleskům, nehledě na neustálý liják, který podle předpovědi neměl jen tak zkončit. Opět mi skřípaly zuby, ale nakonec jsem se nechal všemi zlomit a veleli jsme návrat dolů. To ale znamenalo že nám propadne rezervace ubytování na chatě Planika a že náš výstup na vrchol je ohrožený (zvládnout to za jeden den je velmi obtížné, nehledě na to, že jsme vystoupali nějakých 900m ze kterých jsme se museli vrátit). Do auta jsme nasedali úplně mokří a museli jsme najít ubytování na dnešní den. Oschnout, převléknout a opít se.
To se nám podařilo, nedaleko jezera Bled. Velmi příjemný apartmán se sympatickými majiteli (otec se synem), kteří s námi vřele hovořili, dovezli piva a na sole na přivítanou nechali pálenku z višní, kterou jsme s chutí vypili. Hned jak přestalo pršet jsme si vypůjčili kola a udělali okružní alkoholickou jízdu kolem jezera. Usnul jsem v 19 hodin, oblečený, pádem na gauč a probudil se až ráno. Tedy vlastně ještě jsem byl probuzen dotazem, zda chceme druhý den skutečně převézt naše auto z údolí Krma na jiný vstupní bod cesty na Triglav, to jsem v alkoholickém opojení horlivě domlouval s majitelem – synem. Odpověď byla jen mávnutí rukou. Chtěl jsem spát.
Druhý den se ráno prvního dne opakovalo. Zdržování, cesta na vstupní bod, focení u auta. Ale tentokrát s rozdíly: bylo mokro, ale nepršelo. Batohy byly lehčí o spacáky a vše nepotřebné. Znovu jsme se vydali na cestu. Tentokrát se nám šlo o mnoho lépe.
Cesta by se dala rozdělit do tří částí.
První část je lesem, zaseknutým údolím, kdy při přechodu do klečového prostoru jsem si připadal jako v pohádce. Všechno okolo bylo krásné a zároveň se dynamicky střídalo. Nejdřív bývalý tropický les, pak klikatá, ale nádherná cestička zasekaná mezi dvě mocné skály, které tvoří překrásné údolí, dál louky, které vypadají jako místo, kde by člověk chtěl trávit celé léto stanováním, až po místo s lavičkou před chatou šerpy, který se do hor odstěhoval a dnes si žije v jedné místnosti s kamny a tráví čas povídáním s turisty. Romantika.
Druhá část je hned za šerpovou chatou, kde se dostáváme mezi skaliska. Tam nás čeká překvapení – prudká skála, kterou je potřeba zdolat. Jsme všichni rádi, že neprší jako včera! Skála je kluzká i tak, drolí se a vysápat se nahoru není jednoduché. Všichni jsme to zvládli bez ztráty kytičky.
Dostali jsme se do skalnaté prolákliny, kterou se probíjíme dál, až pod chatu Planika, na jejíž zdolání (asi 300 výškových metrů) se připravujeme na rozcestí. Dáváme si oběd, je 12 hodin poledne. Jirku jsme už nějakou dobu neviděli, dá se očekávat, že už je někde nahoře. Pozorujeme pár, kluka, který má na hlavě háro jako mikrofon a krásnou slovinku, do které jsem se platonicky zamiloval hned, jak jsme jí po překonání lesní části u pasoucích se krav poprvé viděl. „Rozhodl jsem se že se přestěhuji na Slovinsko“ říkal jsem ostatním s úsměvem a pokynutím směrem k turistce. Mikrofón vypadá že chození po horách není jeho denní chléb, má toho dost a raději si šel sednout o 50m dál, než stála Slovinka, která se z cesty naopak těšila. Oběd dojedený a nastal čas se zvednou a vyrazit na chatu. Zajímavé, jak tak krátký úsek může dát zabrat. Stoupání bylo strmé, cesta klikatá a nohy se začaly ozývat. Těsně pod chatou jsme narazili na Jirku, který k nám sešel už z chaty. Bavil se s Láďou který šel přede mnou a když jsem k nim přicházel, slyšel jsem „…jsem odbočil jinam, tak jsem si to to trochu prodloužil… …jo, na chatě jsem byl, je to tak 30 minut…“ chrt, říkám si.
Hurá, konečně Planika. Nejsme tu sami, je tu dost turistů a taky spousta zvědavých ovcí. Strkají hlavu do batohů a hledají něco k jídlu. Zatímco čekáme na Petra a Honzu, kteří ještě šplhají, jdu se zeptat na ubytování. „Helou, dů jů hev frí beds?“ „Hau meny?“ ukazuju že je nás 6. „Nooo! Ví hev nou frí“. Chvíli přemýšlím proč se mě ptala kolik nás je, ale to nakonec na výsledek nemá vliv. Dorazil už Honza i Petr. Předávám informaci a musíme vymyslet co dál. Já hlásím že nahoru jdu, od toho jsem tu a myslím na tenhle vrchol už dva roky. Přidává se David, Jirka a Láďa i Petr. Honza s doutníkem v ruce hlásí že nejde, zdolat vrchol trvá 3 hodiny s návratem k chatě a nechce jít dolu po tmě. Nehledě na to, že má právě za 3 hodiny zase začít pršet. To převažuje váhy a Láďa vrchol taky odříká. Nechce nechat Honzu samotného. David taky odříká, nechce nechat Láďu a Honzu. Jirka nakonec taky. Jdu tedy já, i když s morálním výčitkem a Petr. Já si to obhajuji tím, že je to můj výlet a cíl byl jasný.
Nastupujeme na třetí a nejtěžší fázi výstupu. Ze začátku se jedná o lezení po skalách, kde je velmi mnoho suti a riziko uklouznutí je velké. Pak přichází část s feratou, tedy jištěním o ocelová lana. Už ze začátku mám o Petra obavu, když vidím jak se táhne. Taky myslím na ostatní, aby na nás nemuseli dlouho čekat (počkají hodinu u chaty a pak začnou pomalu sestupovat k autu). Vypadá jako zombie, tak ho popoháním a to mezi námi vyvolá konflikt. Dál už si jdu sám, Petra nechávám za sebou. Ještě vidím, jak ho dožene Jirka, který mu jen chce říct, zda se nechce vrátit. Jirka se vrací sám. Cestou na malý triglav se dávám do řeči s párem slovinců. Kluk má na vodítku (na laně) holku a říká mi, že jde na vrchol už po páté. Holka je tu poprvé. Vyměníme pár vět, jde se mi s nimi dobře. Pak potkám Čechy a dám se do řeči s nimi. Když jsem na malém triglavu, opět potkám kluka s holkou na vodítku, ale jdou na opačnou stranu, i když je jasné, že nahoře být ještě nemohli. „Co se děje?“ Slovinec: „Hele my tam nejdeme. Vidíš ty mraky nad vrcholem? To je nebezpečný. Ještě koukej na tu frontu, nemáš šanci se schovat“ „Hm, díky, šťastnou cestu, já si to ještě rozmyslím“.
Rozmýšlel jsem poctivě. Nakonec jsem se rozhodl, když po 10 minutách ke mě stále nedorazil Petr, že se vrátím. Nemá cenu riskovat, alespoň ho stáhnu sebou, nikdo nebude na vrcholu. Dělám pár videí, fotím. Nadýchnu se a otáčím to. A zase potkám slovince s holkou na vodítku. „Nazdár, co je?“ „Hele už je to v pohodě, mrak je pryč, tak jsme se znovu otočili“ „Super, jdu s vámi!“ Opět jsem se otočil a jdu směrem vzhůru. Nakonec jdu rychleji než oni dva, nejistím se, hrozně to zdržuje. I když je skála hrozně úzká, nedá se jít dvojřad, vždy vybočím, počkám až mne ti co sestupují obejdou a pokračuji dál. Dávám si velký pozor, stačí drobné uklouznutí a je se mnou ámen. Opět zaslechnu češtinu, spíš tedy moravštinu. Dáme se do řeči. Dvacet metrů pod vrcholem moje moravské kamarády zdraví další, kteří se už vrací z vrcholu a přináší smutnou zprávu „Před chvilkou tam někdo spadl dolů“. To se potvrzuje záhy, kdy potkáváme turisty, co jdou z vrcholu a nevidí přes slzy ani na cestu. Konečně jsem na vrcholu. Cca po 30 minutách od pádu je slyšet vrtulník, pak už i vidět. Občas sedne u chaty Planika, většinu času ale tráví ve vzduchu a hledá spadlého pod vrcholem. To už přichází Petr! Dal to!
Poblahopřejeme si, necháme se vyfotit českou turistkou, která nám na fotce usekne nohy, moc díky! Vyrážíme dolů. Opět bez jištění, pospícháme. Cestou vidíme spouštějící se záchranáře na místo nálezu spadlého turisty. Je to cca 200 výškových metrů pod vrcholem! To bohužel přežít nemohl, což se taky o pár dní později potvrdilo z informací na internetu. Chorvatský turista, člen turistického spolku, kapitán fregaty. Pro nás je to připomenutí toho, že hory jsou opravdu nebezpečné a já jsem rád, že jsme výstup o den posunuli.
Cestou dolů se občerstvíme na Planika, kupuju piva a koly. Čekám na Petra cca 20 min. Na křižovatce opět čekám, usedám do trávy a koukám, jak Petr sestupuje náročný úsek. Tady je vidět, že jeho obuv je na nic a kdyby neměl moje turistické hole, tak by šel ještě pomaleji. Potkávám další Čechy, jdou na Planiku, kde přespí. Jeden z nich je na horách evidentně poprvé (z vyprávění vím, že výstup taky slíbil v hospodě u piva), má ale s sebou tašku z Tesca a žabky, aby prý měl z vrcholu parádní fotku, zřejmě na sociální sítě. Říkám o plánu sejít zpět do údolí Krma, odkud oni taky přišli. Ten z nich, co je na Triglavu potřetí říká „A to jdeš s ním?“ a ukazuje na Petra, který se vleče z kopce. „Jo“ „Tak to nedáte. Za chvíli je tma“ „Ale dáme, čeká nás tam auto, musíme. A kdyby jsi viděl tu skupinku za ním, tak my jsme ještě v pohodě“. Dvě holky a dva kluci z Čech, se kterými jsem se pobavil při čekání u chaty se vydali dolů s námi. Petr byl už u paty kopce a oni ještě v horní polovině. Hodně štěstí.
Dál jsme šli s Petrem spolu. Přesně před místem prudké skály nad domkem šerpy začalo pršet. Jak to, že ta předpověď funguje 100% jen v případě, kdy se to vůbec nehodí? Cesta dolů po klouzajících kamenech v botách obalených bahnem byla dost nepříjemná, ale i tak jsme to zvládli. Petr si cestou asi 10x zvrtl kotník, ale došel to. Bez řečí. Nakonec jsme dorazili k šerpovi, který s námi hodil řeč a ukázal nám, jak se mu tam bydlí. Taky bývalý ajťák a to je k zamyšlení.
Nakonec přicházíme po tmě k autu, kde nás ostatní vítají panákem a pobízením, že budeme vyprávět až po cestě, už na nás čekají 3 hodiny a tak by rádi jeli. Vyprávíme, jsme spokojení a unavení. Všichni. I ti co na vrcholu nebyli. Stálo to za to. Shodujeme se, že je Slovinsko nádherné, lidé jsou tam nám mentálně podobní a milí.
„Rozhodl jsem se že se přestěhuji na Slovinsko“ říkal jsem ostatním.
